„Ti, kteří musejí žít pod dechem smrti.“
Tmavě zelený baret se vyjímal na vyholené hlavě seržanta, který procházel dlouhými kroky chodbou, která byla matně osvětlená, ke dveřím na nichž bylo možno číst: „Vstup povolen pouze oprávněným osobám.“ Poddůstojník se na okamžik zastavil před vchodem a na klávesnici zámku nastavil kód čtyř čísel. Pokaždé, když jeho prst mačkal číslo na klávesnici, systém přijímal tichý impuls, který byl okamžitě ověřován computerem vedení. V místnosti bezpečnostní služby na jedné z obrazovek se objevilo číslo a jméno místnosti, hodina a potvrzení o oprávněnosti vstupu. Zatímco tiskárna vedle obrazovky začala zaznamenávat údaje, dveře se otevřely a muž překročil práh. Jakmile byl uvnitř, sundal si baret, systematicky ho složil a dal ho do levé kapsy svých sepraných, ale čistých služebních kalhot. Maskovací oblek do džungle, který měl na sobě, silně kontrastoval s vysokou technologií, která byla ve středisku. Zrovna tak jeho robustní vojenské boty z plátna a kůže. Rozsvítí světlo a jde k několika psacím stolům, posadí se za ten nejbližší. Nahoře je malý osobní počítač, který okamžitě zapne. Zatímco se počítač ohřívá, sáhne poddůstojník do levé kapsy svých kalhot a vytáhne dva listy papíru mezi nimiž uchovával disketu do počítače. Poddůstojník vyjme disketu z pouzdra a vsune do snímače. Napíše několik písmen, zmačkne klávesu „enter“ a na obrazovce se objeví slova „polský, hovorový, střední“. Seržant od SF. Si přisune židli a dá se do svého úkolu.
Představa, kterou má mnoho lidí o vojákovi speciální jednotky je ta, že je to muž akce, vyzbrojený po zuby, který tráví svůj čas tvrdým výcvikem a přípravou na boj, proskakuje ohnivými terči a střílí na cíl. Ale není tomu vždy tak. Moderní voják vysoké specializace musí mít mnoho kvalit, kromě těch získaných v tělocvičně nebo na bitevním poli. Příslušník speciální jednotky musí být zkrátka schopen užívat více mozku než svalů, musí být schopen přijmout obrovské množství technických informací, využít těchto znalostí v pravou chvíli. Speciální jednotky US ARMY proto požadují, aby veškerý personál byl na vysoké kulturní úrovni. Nemít střední školu je nemyslitelné. Přijímací výcvik slouží k tomu, aby se zjistilo, kdo není vhodný pro některý z pěti typů specializace (MOS - to znamená „Master of specialization“). Po výběru následuje 24-týdenní kurs „Q“. Aby se někdo mohl stát příslušníkem speciálních jednotek americké armády, musí absolvovat jeden ze zmíněných kursů. Pro důstojníky se předpokládá tříměsíční výběrový kurs, který opravňuje ke vstupu do armády.
Tento nově uplatňovaný kurs založený na výběrových kritériích britské SAS, bude pravděpodobně rozšířen na veškeré osoby aspirující na vstup do amerických ozbrojených sil.
Protože neexistuje branná povinnost, přecházejí dobrovolníci po 24 týdnech do přijímačů specializovaných výcviků vojska a přinášejí si s sebou různé základní specializace od vojsk, kde prodělali základní výcvik.
Všichni dobrovolníci musí být alespoň seržanti E5, podle klasifikace užívané v USA pro oddíly a hodnosti. Tato klasifikace začíná od E1 - obyčejný voják až po označení E8. Po dvou letech výcviku musí nováčči (dobrovolníci) sloužit ve speciálních jednotkách další tři roky.
Když aspirant dokončí první fázi výcviku, čeká jej jedna z dalších specializací: ženista, zbrojař, spojař, zdravotník a specialista pro operační informace. Dobrovolníci, kteří až do této chvíle absolvovali kolektivní, společný výcvik, jsou rozdělováni do malých skupin, nebo každý zvlášť sleduje svůj speciální kurs. Po první zkoušce musí dosáhnout zvláštní specializace ve své odbornosti.
Trvání kursů je různé. Trvá od 8 do 50 týdnů (nejdéle trvá zdravotnický kurs). Po těchto kursech následuje výcvikový program. V tomto okamžiku aspiranti odcházejí do oddílů a cvičí oddíly „domorodců“ (vojáci vybraní z jednotlivých jednotek) a vedou skutečné gerilové operace v džungli (lesy u Uhwarie na sever od Fort Bragg). Pouze skutečně prokázaná schopnost vést účinný gerillový boj umožní aspirantům překonat tuto zkoušku, která by neměla překonat délku trvání jednoho měsíce. Kromě tohoto těžkého úkolu, musí nováčci uprchnout nepřátelským silám, které jsou představované 82. Paradesantní divizí, a které operují v oblasti za účelem zajmutí gerilových bojovníků. Být zajat znamená neúspěch a následná absence ve výcviku znamená automatické vyřazení.
Kdo úspěšně dokončí kurs Q, má právo nosit vytoužený zelený baret a označení Speciálních sil.Ale příslušníky Speciálních sil čeká ještě další část výcviku: jeden z nejdůležitějších aspektů výcviku je totiž seznámení se s cizím jazykem.
To, že mají USA ve světě tak velký význam a vliv, je také tím, že SF.kladou velkou důležitost schopnosti komunikovat s domorodým obyvatelstvem v oblastech jejich zájmu. Již od svého vzniku 20.6.1952 pod názvem 10.skupina Speciálních jednotek USA byly užívány jako „zesilující faktor“. Zakladateli nových sil se stali především brigádní gen. Edward Lunsdayl a plk.Francise Mealse, bývalý velitel partyzánského praporu zpravodajské služby USA za 2.sv.války. První jednotky vytvořil ve Fort Braggu plk.Aron Bank.
Operacemi v týlu nepřítele a formováním místních bojových skupin, Speciální síly stupňují na nepřítele nátlak zevnitř.
Během prvních let studené války ve východní Evropě byly vytvořeny možné operační prostory. Naučení se cizím jazykům nebylo v době formování Zelených baretů považováno za nezbytně nutné, neboť se bylo možno opříti o velké množství uprchlíků z východních zemí, kteří byli přijati do USA díky „Lodge Act“.
Všichni tito muži kromě angličtiny mluvili ještě jiným jazykem, který by byl jistě velmi užitečný, kdyby Speciální jednotky USA byly nuceny zasáhnout v zemích. Které byly pod komunistickým vlivem za železnou oponou.
Se zvýšením amerického vojenského vlivu v jihovýchodní Asii během války ve Vietnamu, se situace radikálně změnila. V prvních letech války Speciální jednotky operovaly v úzkém kontaktu s vietnamskými silami, vojenskými či civilními, majíce protivzbouřenecké poslání. Avšak se zhoršením konfliktu byly Zelené barety nasazovány do tajných akcí stále více „špinavějších“, jako např. likvidace politických odpůrců a vojenských velitelů. Jakýsi cejch ničemnosti, který byl spojen s touto činností, poznamenal na dlouhá léta Speciální americké síly. Ve stejném období došlo ke snížení standartu při výběru a výcviku v důsledku nezbytnosti posílit stav těchto sil, aby byly schopny plnit své úkoly, zatímco nejlepší instruktoři byli využívání na formování známých „A týmů“, tj. 12.členných družstev, sestávajících ze dvou důstojníků (kapitán a poručík) a 10 řadových vojáků. Velitelem samostatné jednotky je důstojník bojových jednotek. Občas zde ale slouží i zpravodajští důstojníci. Čtyři A týmy tvoří skupinu B, které velí major. Tři tyto skupiny plus jedna administrativní (5 důstojníků a 18 vojáků) dávají dohromady jednotku C, které velí plukovník.
V posledních letech Speciální síly US ARMY byly očištěny od své pochybné pověsti. Důstojníci a poddůstojníci jsou nyní zapojováni přímo do operačního cyklu a potom následuje vyšší instruktáž. Tímto způsobem aspiranti uzavírají svůj výcvik pod vedením vyučujících instruktorů: tato fáze výcviku dříve považovaná za ztrátu času je dnes viděna pozitivně a jako nenahraditelná. Také zvládnutí jazyků dostalo nový význam a je správně považováno jako základní specializace Zelených baretů.
V současné době existují čtyři skupiny Special Forces (SFC): první, pátý, sedmý a desátý. Pátá skupiny byla vycvičena v roce 1990. Každá skupina se skládá ze zhruba 1 200 mužů a má vlastní operační teritorium. První SFG operuje v Pacifiku, Třetí v Africe, Pátá v jihozápadní Asii, Sedmá v Latinské Americe a Desátá v Evropě. Tři z těchto skupin, 1.,7., a 10., tvoří předsunutou jednotku v předpokládaných operačních oblastech a garantují Spojeným Státům kontrolu sledované oblasti.
Krom toho dodávají tyto jednotky do oblasti konfliktů různé MTT (Mobile Training Teams), pohyblivé výcvikové oddíly, které se podílejí na místních programech, např. civilních, v daných specifických oblastech. Schopnost komunikovat s místními lidmi je rozhodující. A to ať v době války nebo míru. Každá skupina má několik specialistů s vysokou úrovní znalosti jazyka a místních dialektů. Skupina mající největší procento jazykových specialistů je Sedmá. Na konci osmdesátých let byla v okruhu této skupiny 85% znalost španělštiny. Je však třeba vzít v úvahu, že v americké armádě existuje široká složka vojáků latinsko-amerického původu. Jazykový výcvik Zelených baretů se odehrává na dvou úrovních. Základní výuka probíhá v prostředí původních základních skupin, a to buďto ve Fort Barggu nebo v Devensu a Lewisu. Tyto centra zajišťují standartní výuku za pomoci civilních vyučujících z místních universit. Tyto programy předcházejí kursům pokročilým, které se pořádají v působnosti Deference Language Institute (DLI, jazykový institut obrany). Tento institut se nachází v Monterey v Kalifornii. Kde se příslušníci ozbrojených sil a dalších vládních organizací mohou specializovat na jakoukoliv řeč světa.
Standartní znalost je extrémně vysoká, ale i kursy jsou nezbytně dlouhé. Kurs španělštiny, který je nejkratší, trvá šest měsíců, což je doba dosti dlouhá pro vojáka vysoké specializace, který tak nemůže být u své jednotky.
A tak kromě specifických nároků se většina Zelených baretů omezuje na znalost jednoho cizího jazyka, a to v prostředí své vlastní jednotky, čímž se šetří čas i peníze.
Znalost cizího jazyka nepředstavuje pro členy Speciálních sil jen významnou výhodu, ale v mnoha případech (zámořské akce, které předpokládají výcvik tamních gerilových skupin) má životně+ důležitou funkci. Výuka cizích jazyků tvoří jen část výcviku Zelených baretů.
Kromě specializace ženijní, zbrojní , zdravotnické a informační existují další specializace. Je to například výsadek HALO (volný pád z vysoké výšky), ničení objektů anebo podmořské operace. Všichni příslušníci Zelených baretů mají výsadkářskou specializaci a musí absolvovat výcvik na základně voj. Přepravy (BAC) ve Fort Benningu v Giorgii. Zde jsou cvičeni ve skoku se svazkem lan.
Jakmile dosáhnou kvalifikace, dostávají Zelené barety náhradu mzdy v měsíčních dávkách. Experti na ničení objektů dostávají navíc 55 dolarů měsíčně z důvodu rizikovosti své specializace.
Všichni Zelení bareti dostávají kromě toho kompenzaci v hodnotě 110 dolarů jako odškodné při seskocích. Nedávno byla přiznána odměna za znalost cizích jazyků pro ty, kteří dosáhli třetího stupně znalosti. V současné době se uvažuje o zavedení speciálního příplatku těm parašutistům, kteří mají výcvik HALO.
Každý voják Speciálních amerických sil musí být schopen operovat v prostoru své skupiny. Po výcviku ve Spojených státech jsou Zelené barety přemisťovány k praporům svých armád. Pro Evropu, například, je to 1.prapor (10.skupina FS dislokovaná v Bad Tolzu v Německu. 1./10 SEG je umístěn ve Flint Kasermu, který byl během trvání III. Říše využíván SS k výcviku pro zimní válku ve vysokých horách. Prapor se účastní pravidelných cvičení s Divizí Gebirgs-jäger (horští myslivci). Část tohoto praporu se účastní také vysoko specializovaného výcviku pro horské vůdce (Heersbirgfűhrer), který trvá deset měsíců a probíhá v německé škole pro zimní a horskou válku v Luttensee. Tento mezinárodně uznávaný výcvik je frekventován také částí 22.britského pluku SAS. Důstojníci a poddůstojníci Speciálních sil USA, kteří byli takto vycvičeni, jsou potom schopni předávat své zkušenosti členům příslušných A-týmů.
Operační prostory jednotlivých složek Speciálních sil mají odlišná podnebí a charakter terénu. Z tohoto důvodu je nutné, aby výcvik probíhal na předem určeném teritoriu.
Zatímco v Evropě existují městská teritoria, nížiny a hory, v Africe převažují rozlehlá území téměř bez vegetace, poušť a nízké a husté porosty, Ve Střední Americe a Jižní jsou řeky a náplavové lesy, oblast Pacifiku je bohatá na ostrovy s neproniknutelnou džunglí. Každé teritorium má tedy svá specifická nebezpečí, jež musí příslušníci Speciálních sil překonat, aby mohli splnit své poslání. Pro příslušníky Zelených baretů existují vždy nové a nové zkoušky a překážky.
